Čínský Nový rok
30. 11. 2010
Nikdy jsem se nezajímala o horoskopy ani astrologii. Proto nechápejte, že by měl nějak můj čínský Nový rok souviset s rokem zajíce, psa nebo jiného zvířete, které se v čínském kalendáři vyskytuje. Můj Nový rok se stal čínským nikoliv díky hvězdám, ale jedná obyčejné horské chatě. Tam jsem se totiž rozhodla vyrazit s kamarády oslavit silvestra. Nebyla jsem od Vánoc nijak v dobré náladě. Po několikaleté známosti jsem zjistila, že mě můj přítel už pár měsíců podvádí a není schopný mi to přiznat. Takže jsem na nevěru přišla touhle neférovou cestou a moje ideály o lásce za hrob, kupě dětí a řadovém domku s předzahrádkou vzaly za své. Neměla jsem proto chuť někam vyjít mezi lidi, natož vyjet na horskou chatu. Vše tak na mě narafičili moji kamarádi. Ti mě totiž přemluvili k tomu, abych se oblékla, učesala a konečně ze sebe po několika dnech udělala člověka. Zatímco jsem ale ten večer vycházela do města, u baru na mě už čekalo auto s kamarády a město jsme nechali za sebou. Směr Krkonoše.
Dobře, ale co mají tedy Krkonoše společného s Čínou? V Krkonoších se totiž nachází jedna menší turistická chata a na v ní se pro ten slavný silvestrovský večer nacházel i můj budoucí nový partner Jakub. A co má Jakub společného s Čínou? Jakub totiž umí čínsky, a nejenom to. Jakub je blázen do všeho, co má s Čínou nebo čínskou kulturou jenom něco málo společného. Ve finále to pak vypadá tak, že je nadšený o jakékoliv zmínce o Asii, všechno východní si ihned oblíbí a jedl by nejraději jenom hůlkami. Samozřejmě, že i jeho vzezření a oblečení zcela odpovídá jeho zájmu. Proto, když jsem Jakuba poprvé viděla, vůbec jsem netušila, odkud se tu ten „exot“ vzal. Ztělesňoval přesně to, co jsem nikdy nevyhledávala. Ulítlé lidi, osoby nějakým způsobem vyčnívající, odlišující se. Snažila jsem se vždycky žít pohodlný, normální až obyčejný život. Nerada jsem na sobě nosila módní výkřiky, výrazně se líčila, oblékala se do světlých barev. Jakub byl přesný opak. Svými delšími vlasy, podivným strništěm ve tváři, oblečením plným tvarů a barev, které jsem nikdy neviděla, byl přesně tím typem člověka, za kterým se na ulici vždycky otočíte. On však byl se sebou absolutně spokojený a pohoda z něj přímo vyzařovala. Jeho v mnohém radikální názory, velké ideály o harmonickém žití celého světa a zájem o vše čínské mi říkaly, že s tímhle člověkem si nebudu rozhodně mít co říct. Byla jsem ale mile překvapená, když jsem zjistila, že i přestože nevím, o čem se spolu většinu času vlastně bavíme, cítím se vedle něj dobře. A to bylo pro čerstvě zhrzenou expartnerku jako poselství z nebe. Užij si to!
A taky, že ano. S Jakubem jsem kromě jednoho večera na silvestrovské chatě strávila i několik večerů následujících. Vedle něj a jeho šílených a zároveň originálních hobby jsem se cítila skvěle. Většina napětí a stresu ze mě spadávala pokaždé, když jsem vstupovala do jeho orientálně laděného bytu. Všude přítmí, zvonky, podivné zavěšené červené tyčinky, cingrlátka, čínské znaky a nápisy. Všechno tu mělo nezaměnitelnou atmosféru. Byla jsem jako vyměněná. Začala jsem se zajímat o východní náboženství. Jakub mi vyprávěl o jeho cestách po Číně, ukazoval mi fotky, předváděl místní zvyky, vysvětlovat složitou čínskou historii. Já do té doby o Číně věděla jenom to, že její obyvatelé mají šikmé oči a většina jich žije v Šanghaji. Čínská povaha se ale ukazovala jako mnohem složitější a pro běžného Evropana asi i v mnohém neproniknutelná. Vedle Jakuba jsem se o to ale snažila. Zájem o čínskou kulturu mi přišel jako úžasný únik od běžné reality světa. Všechno se zdálo být mnohem zajímavější, barevnější, tradičnější, osobitější. Po dvou měsících, kdy jsem se s Jakubem scházela, jsem dostala další poselství z nebe v podobě nápadu začít se učit čínsky. Jakmile jsem zprávu oznámila Kubovi, byl nadšený. Zapřísahal mou trpělivost a sliboval, jak mi se všemi těžkostmi (a že jich je) pomůže. Když jsem se ale chtěla pochlubit své nejlepší přítelkyni, vyvalila na mě oči, rozhodila rukama do vzduchu a povzdechla si: „Tak to už snad stačilo, ne?“ Co stačilo, nestačilo? Nerozuměla jsem jí. „Jak to myslíš, stačilo.“ „No tohle. To už je vážně moc. Podívej se na sebe. Od tý doby, co se s tím čínským psychoušem scházíš, seš sice trochu víc v pohodě z rozchodu, ale uvědomuješ si, že on je jenom přestupní stanice, která tě má vyléčit, a jakmile bude dokonáno, sbalíš si fidlátka a půjdeš od něj žít zase normální život. Takže jestli si chceš svůj ozdravný pobyt ještě navíc komplikovat učením čínštiny, jak je libo. Jenom, abys nevyhodila peníze oknem, a hlavně, k čemu ti to bude?“ I přes moji snahu mé přítelkyni její „léčebnou“ teorii vyvrátit a zároveň vysvětlit, k čemu všemu se může znalost čínštiny hodit, ona nepřestávala kroutit hlavou. O to víc jsem se zařekla k tomu, že jí dokážu, kdo tady měl pravdu a na kurz čínštiny se hned následující den přihlásila.
Po první měsíci učení se čínsky a třetím měsíci stráveným s Kubou na mě dolehla krize. Týkala se jak čínštiny, která je podle mě naprosto šíleným jazykem z vyšších sfér a pro Evropana neproniknutelným tajemstvím stvoření světa, ale i Kubovi výstřednosti a moje usedlá osoba se jaksi začali na jednom společném prostoru tlačit. Po pár týdnech trápení jak s mým čínským kamarádem, tak s čínštinou jako takovou, muselo přijít rozhodnutí, jestli je dobré se trápit i dál. Kuba mi nakonec pomohl sám, a to v obou případech. Sám totiž za mnou přišel s tím, že vedle sebe nejspíše potřebuje někoho, kdo bude podobně naladěný jako on. Tím pádem, jedno loučení proběhlo. Ale co čínština? Ta mi sama nenaznakuje, jestli s ní mám počáteční vztah udržovat i nadále. Vzal to za ní nakonec také Kuba, když mi při společném loučení připomněl, že nemá smysl se u čínštiny vzdávat hned na začátku, a že mě možná z dlouholetého vztahu zájem o čínštinu vyléčí lépe, nežli on sám. A tak bylo rozhodnuto. S Kubou jsme se každý rozešli vlastní cestou, ale přece nám zůstalo něco společného – zájem o Čínu. I když u Kuby je to dnes láska, u mě je to zatím hlavně a zejména tuhý boj. Ale nevzdávám se! Jak se ukázalo, Kuba měl pravdu. Čínština se nesmí vzdávat při prvním neúspěchu. Ono jich totiž ještě mnoho a mnoho přijde. Měl pravdu také v tom, že čínština je dobrým lékem na pochroumané city. Když mám splín a derou se mi do hlavy vzpomínky, vezu čtverečkovaný papír a snažím se naškrábat pár znaků – okamžitě mě špatná nálada přechází a dostaví se vztek. A nakonec měla pravdu i moje přítelkyně. Kuba možná byl taková emoční ozdravovna, ale pravdu rozhodně neměla v tom, že čínština a já budeme špatný pár. Dobře, jsme možná zatím trochu bizarní duo, ale časem, kdo ví, třeba se to zlepší. A hlavně, já čínštině nezahnu a k jinému jazyku nezběhnu.