Jdi na obsah Jdi na menu
 


Holandština si mě jednoduše omotala kolem prstu!

30. 11. 2010

 

Mám za sebou půlroční pobyt v Rotterdamu a musím zcela otevřeně přiznat, že to byl jeden z nejlepších zážitků v mém životě!
Ale abych to vzala pěkně od začátku. Během prvního roku svého vysokoškolského studia na jedné nejmenované univerzitě jsem se rozhodla, že je třeba se v životě někam posunout. A kdy jindy je ideálnější čas na taková rozhodnutí než právě v době, kdy se nám život stále ještě jeví jako bezstarostná jízda? Samozřejmě to popisuji trochu nadneseně, ale věřím, že každý vysokoškolský student, navzdory všem těm zápočtovým týdnům, seminárním pracím a zkouškám, by se mnou souhlasil v jednom bodě: vysoká škola rovná se relativní svoboda.
Neskutečně ráda cestuji, ale zatím jsem ve svém životě navštívila tak málo míst, že jsem doslova žila plánem nahradit si to v průběhu vysokoškolského studia. A tak jsem učinila všechno proto, aby se tenhle můj sen stal skutečností. Neváhala jsem a hned se začátkem zimního semestru jsem si zjistila, s jakými vysokými školami v zahraničí udržuje naše univerzita vztahy. Musím říct, že mě ten poměrně dlouhý seznam mile překvapil, nečekala jsem, že v rámci výměnného studijního pobytu se mohu podívat na tak zajímavá místa.
Vytipovala jsem si ta, která pro mě byla nejpřitažlivější a z nich jsem si sestavila takový svůj malý „top“. V čele téhle imaginární tabulky kralovala jedna finská univerzita, která se však dělila o své prvenství s vysokou školou v Rotterdamu, kde se vyučovaly skutečně lákavé předměty.
Brzy došlo na lámání chleba-tím rozumějte výběrové řízení, jehož úkolem bylo vybrat několik kandidátů, kteří si pomalu mohou začít balit kufry, další zimní semestr totiž stráví na studijním pobytu v zahraničí.
Bylo třeba učinit závazné rozhodnutí. Bude to Rotterdam nebo Finsko? Klady i zápory byly téměř vyrovnané, neuměla jsem finsky a holandština zdaleka nebyla mou doménou. Díky bohu za studium v angličtině, opakovala jsem si v duchu vždy, když jsem si představila, jak s Finy rozprávím v jejich rodném jazyce.
Nakonec jsem si zvolila Rotterdam. Nedokážu vysvětlit proč, nevím jak, ale světe div se, ono to vyšlo! Jsem si naprosto vědoma toho, že to zní jako naaranžovaná pohádka, ale je to tak! Prošla jsem konkurzem, a to i přesto, že nás rektor, který má zahraniční záležitosti na starosti, několikrát předem upozorňoval, že studenti prvního ročníku většinou nebývají vybráni, a naopak je dán prostor studentům starším, kteří vysokou školu brzy dostudují a toto je jejich takřka poslední šance podívat se, v rámci výměnného programu, jak se studuje v jiné zemi.
Evidentně jsem měla štěstí, protože starším ročníkům se letos cizina nejspíš nezamlouvala, a tak se vybíralo převážně ze samých nadšených studentů prvního ročníku. A ten pomyslný prst osudu tentokrát ukázal na mě!
Zdálo se, že do mého odjezdu směr Rotterdam zbývá ještě skoro celý rok, ale abych pravdu řekla, uteklo to rychleji, než jsem myslela, a sotva jsem úspěšně dokončila první ročník, stihla dva prázdninové festivaly a jednu kratinkou brigádu, už jsem si musela připravovat kufry na cestu.
Pochopitelně mě pár dní před odjezdem zachvátila panika. Holandština pro mě byla španělskou vesnicí a netušila jsem, s kým vlastně budu bydlet. Jediné, co mě drželo víceméně nad vodou, bylo takové to chlácholení, že mě má angličtina, která je na slušné úrovni, zachrání, a já si brzy najdu nové přátele, s kterými bude můj pobyt v Rotterdamu daleko snazší.
Bez mučení přiznám, že zpočátku se mi trochu stýskalo po rodině a přátelích, ale velmi brzy jsem si zvykla na tamní režim, najít si nové přátele byla opravdu hračka, jelikož se tam sešla skupina lidí snad z celého světa, a studium mě také nezklamalo, takže, co víc si přát?
S angličtinou jsem neměla žádné problémy a krom plynulosti v hovoru bylo snad jen málo co zdokonalovat, a tak mě napadlo, že bych si ze svého pobytu v Rotterdamu měla odvést něco, co mi zůstane na celý zbytek života. Něco dokonale holandského a trvalého. Po několika pubertálních nápadech, které zahrnovaly například tetování v podobě tulipánu, jsem přišla na něco daleko lepšího, a ne tak fatálního, jako je inkoust pod kůží.
Vždyť co je pro Holandsko typičtější než právě holandština, která se mi už od samého začátku jevila jako krkolomný nesrozumitelný hlavolam? Zdálo se mi, že je to naprosto geniální nápad, a tak jsem neváhala a poprosila jednu ze svých kamarádek na koleji, aby mě zasvětila do tajů holandštiny.
Nebylo to sice nejjednodušší, ale přeci jen se mi časem podařilo něco málo ze svého volnočasového studia holandštiny pochytit. A když jsem se vracela zpátky do Čech, dokázala jsem se už dorozumět na té snad nejprostší úrovni, ale i přesto jsem z toho měla opravdu radost.
Nějaký čas jsem se z té změny prostřední sice vzpamatovávala, ale hned, jakmile jsem se vrátila zpátky do starých zajetých kolejí, jsem se rozhodla oprášit své znalosti holandštiny. Byla jsem si jistá, že to nebyla má poslední návštěva v Holandsku.
Začala jsem tedy pátrat po jazykové škole, která nabízí kurzy holandštiny pro začátečníky. Přeci jen, zapsat se na hodiny holandštiny pro pokročilé by vyžadovalo větší odvahu a hlavně vytříbenější znalosti než jsou ty, kterými disponuji já.
Kamarádka mi poradila jazykovou školu Tutor, u níž sama před několika měsíci absolvovala kurz němčiny. Prošla jsem si její internetové stránky, abych zjistila více informací o studiu holandštiny v Praze, které nabízí. Cena za kurz holandštiny se mi zdála rozumná a vzhledem k tomu, že s sebou studium u společnosti Tutor přinášelo hned několik dalších výhod, dlouho jsem neváhala.
Holandština se mi díky kurzům dostala pod kůži a stala se mým stálým koníčkem. Letos mám v plánu zapsat se do hodin holandštiny pro pokročilé. Čas od času mě s úsměvem napadne, že lepší dárek jsem si z Rotterdamu opravdu přivézt nemohla.