Italština jako důkaz přátelství
30. 11. 2010
Přestože jsem v životě potkala mnoho zajímavých lidí, z nichž někteří se stali mými dobrými přáteli nebo známými, pouze jediná přítelkyně mě provázela už od raného dětství. S Janou jsem se poprvé setkala jako malá holčička. Ani jedna z nás si naše osudové setkání nepamatujeme. Následně jsme se zásadněji sblížily během školkové hry na kadeřnici. Jana totiž dokázala vyzískat skutečné nůžky ze stolu paní učitelky, a tak místo „pižlání“ mých vlásků umělými nůžkami, se jí podařilo vykouzlit skutečně extravagantní účes. Společně jsme tak strávily jako spolužačky devět let na základní škole. Prožívaly jsme naše první i druhé lásky, a i když jsme každá sdílely jinou střední školu, nikdy mezi námi pevné pouto neochablo. Na vysokou školu jsme se nakonec dostaly obě, takže i první kroky skutečného studentského života jsme prožívaly vedle sebe. Na první pohled tedy může vypadat, že se mě i Janě dařilo ve všem stejně. Ano, co se týče „objektivních“ úspěchů jako je studium či dobré zaměstnání při škole, to ano. Rozdíl mezi námi však spočíval v mnohem subjektivnější sféře, a to v oblasti vztahů. Já jsem totiž svého milého muže potkala již na střední škole a dodnes jsme spolu. Jana však ne a ne na někoho spolehlivého a hodného narazit. Ani první roky na vysoké, kdy jsme si téměř každý prošli nějakým tím vážným vztahem, Jana stále nemohla na delší vztah narazit. A trápila se tím. Potkávala sice na první pohled milé chlapíčky, jakmile ale otevřeli pusu, hrozil problém, jakmile se projevili po týdnu v domácnosti, byl problém a když je načapala s jinou, byl problém. A tak bylo moje rameno permanentně vlhké od jejích slz a já doufala, že se její chlapské neštěstí změní. Ono se to změnilo a zlomilo, ale úplně jiným směrem, nežli jsem očekávala. Otočilo se to totiž směr jih, a to doslova. Ta změna totiž mířila do Itálie a k tradiční italské mužské povaze.
Jaká že je tradiční italská mužská povaha? Pokud si ji mám, já neitalsky hovořící a středoevropsky uvažující žena představit, pak budu tvrdit, že je to nafoukaný egoista, obrovský macho a ten největší frajer pod sluncem, který se ale umí dámě dvořit a v některých případech jeho tmavší vzhled nemusí vypadat špatně. Rozhodně bych si ale italského přítele nepřivedla domů. Z toho mála, co si jako dítě pamatuji z dovolených na italských pobřeží, mi sice italština připadala jako krásný jazyk, Italové jako společenští a milí lidé, ale kluci se mi už tehdy nelíbili. Hlavně to jejich příšerné povykování na holky na ulici! Člověk by se hanbou propadl, takže byl nakonec rád, že italštině nerozumí. Obávám se, že pokud bych slyšela jednou jedinkrát český překlad, už nikdy bych se nepřestala červenat. V dospělejším věku jsem navštívila Itálii ještě jednou. Tentokrát na mě už Italové nekřičeli na ulicích, ale s věkem se asi mění i taktika. Neustále tak po mně jako blondýně pokukovali, úlisně se usmívali, chovali se galantně, romanticky, mívali srdceryvné projevy v italštině plné „mi amorů“ a já jim tohle všechno rozhodně nebaštila. Měla jsem pocit, že každý z nich moc dobře ví, jak použít svoje italské zbraně na nebohou cizinku, a bez ostychu to také dělá, Nenašla jsem snad ani jednoho z nich, kterému bych byla bývala schopná alespoň trochu něco z té romantiky uvěřit. A s takovým veskrze negativním postojem k italským mužům mi má nejlepší kamarádka Jana oznámila, že konečně našla toho pravého – Itala! Myslela jsem, že na mě jdou mdloby. Po všech těch nepovedených pokusech s chlapy, kteří byli přehlídkou italských vlastností si tedy Jana najde jednoho, který má rovnou všechny? Snažila jsem se nevypadat pesimisticky, a tak jsem se vyptávala, jestli náhodou po dvou týdnech dovolené v Itálii není láska předčasná záležitost. „Nehraje v tom roli prostě náhodou jenom odpočinek, slunce a pohoda?“ Na mé otázky Jana zamítavě a urputně kroutila hlavou. Nechala jsem ji tedy vyprávět. Jana vyrazila na dovolenou sama, protože si chtěla odpočinout od svého posledního vztahu. Cestovat sama jí nedělalo problémy, italsky totiž uměla ze střední školy. Dokázala se tak s kýmkoliv na čemkoliv domluvit, takže se o sebe výborně postarala. Jak bylo vidno, její roztomilá italština se zalíbila právě jednomu italskému obchodníkovi, který ve městě půjčoval turistům auta, motorky a skútry. Přestože prý Jana trvala na tom, že by chtěla malý skútr, se kterým se dojede podívat na místní památky, muž trval na tom, že pojede autem, tedy jeho autem, protože on bude dělat Janě průvodce. Právě v té chvíli vyprávění se mi začalo dělat nevolno. Typické italské chování, chudák Jana! Tím ale příběh zdaleka nekončil. Přestože to Jana brala jenom jako zábavu, začal se pro ni ono muž, Andrea, stavovat každé ráno. Dny tak trávili spolu a jeden večer měla dokonce tu čest poznat jeho rodiče. Rodiče? Tak tady už mi něco přestávalo hrát. Jako se o Italech ví, že jsou to hrozná macha, také se o nich ví, že by pro rodinu dýchali a rodina, zejména matka, je pro ně posvátná osoba. Byla jsem tak překvapená a Jana po mně začala významně pomrkávat, což mě ještě více znervózňovalo. A pak z ní vypadla perla na závěr. „S Andreou jsem se zasnoubila!“ Bum, moje čelist upadla. „No, no to snad. Vždyť…. Co? Proč…. A přece…..“ Nemohla jsem najít vhodná slova. Byla jsem doslova a do písmene oněmělá. A Jana se ještě k tomu culila. Jako by si můj stav vychutnávala. Zareagovala ale rychle, když řekla: „Já vím, že s tím absolutně nebudeš souhlasit. Já vím, že je to unáhlené. Já vím, že je to vztah na dálku, je to vztah z dovolené a já jsem hrozně citlivej a zranitelnej člověk. Ale dovol mi, abychom se z toho spolu radovali, abych tě mohla představit, i kdyby to mělo dopadnout blbě.“ Pokud je člověk něčí nejlepší přítel, a zároveň není úplně blbec, na tohle se nedá než kývnout. A tak jsem Janu objala, ale s výstrahou, že „pokud to skončí blbě, dám ti jenom jedno balení kapesníků a můžu říct sladké ´Já jsem to říkala´“. Jana i já jsme se smáli a mně nezbývalo než čekat, jestli se ten italský princ taky přijede podívat.
A taky, že přijel. Byl přesně takový, jaký jsem si myslela. Vysoký, tmavý, thymolinový úsměv, v ruce kytku. A pozor! Byla tam i jedna pro mě. Hodně špatnou angličtinou mi vysvětlil, že pochopil, že jsem pro strategicky stejně důležitá jako budoucí tchyně. Sice to bylo vtipné a trochu milé, ale mě si rozhodně tímhle laciným kytkovým gestem nezíská, říkala jsem si. Myslím, že moc dobře věděl, jakého ve mně má soupeře. První večeře měla patřit večeři ve čtyřech, společně se mnou a mým přítelem. V polovině večeře, kdy přítel svou lámanou anglo-italštinou probíral už několikáté mistrovství světa ve fotbale s Andreou, nadšeně při tom kopal pod stolem do mé nohy. Andrea byl podle něho báječný, vtipný a úplně normální chlapík. Chutnalo mu české pivo, navíc měl docela nečekanou picí výdrž, rychle si od mého přítele osvojil pár českých vulgarit a na Janu se díval jako na obrázek. Pořád jí přidržoval dveře, pomáhal do kabátu, držel kabelku nebo přisunoval židli. V duchu jsem se sama sebe ptala, jak dlouho jim tohle může vydržet. Po deseti dnech, které tu Andrea strávil, si všechny kolem sebe získal svou pozitivní náladou. Neustále se smál, činil nemotorné pokusy o češtiny a stejně tak téměř každý, kdo ho potkal, se chtěl naučit alespoň pár slovíček italsky, aby dostal od Andrey úsměv a pochvalu. Jediný, kdo se na něj mračil, jsem byla já. Nechtěla jsem si ho pustit k tělu, protože kdyby to špatně… „Ty zase myslíš negativně. Nech toho, dělej!“ Nachytala mě vždycky Jana. A tak mi nezbývalo, než hodit aspoň na chviličku starosti za hlavu a bavit se. Z odjezdu Andrey byli všichni v okolí smutní. Zatímco při příletu jsme na něj čekaly jenom já a Jana, teď se mi zdálo, že letištní hala je plná našich známých, co chtějí říct Andreovi Ciao! Jana snášela odlet moc dobře, protože měla za měsíc letět na tři týdny do Itálie, podívat se, jak vypadá život v pravé italské rodině.
Když jsem se tak s Janou loučila na letišti a posílala ji do spárů italského milence, dostala jsem z jejích rukou obálku. Tu jsem si měla přečíst až po tom, co bude sedět v letadle. Najednou jsem se začala hrozně bát, že se Jana už nevrátí. Že se jede za toho italského baviče provdat a zůstane tam! Jakmile jsem zůstala v letištní hale sama, ihned jsem začala trhat obálku. Natrhla jsem tak oba lístky, co v ní byly. Na jednom z nich byl složený dárkový certifikát na kurzy italštiny v Tutoru a na druhém stálo: „Jako svědkyně bys měla umět pronést řeč italsky.“ Skoro to se mnou na místě švihlo. Budu svědek – skvělé! Budu se učit italsky – hrůza! Jazyk se mi hodně líbil, ale představa, že se budu něco učit sama, s cizími lidmi, někde zavřená ve škole! Naštěstí byl na druhé straně lístku vzkaz PS: „Neboj, budu chodit ve stejný den, ale o třídu výš. Uděláme si pak italské večeryJ!“ Ta holka mě znala skrz naskrz. Když přijela po třech týdnech odpočatá, šťastná a už plánovala, kdy přijede Andrea za ní, protože jsem jí taky znala jako své boty, viděla jsem, že tenhle vztah a chlap jí vážně svědčí. Takže přestože to vypadá, že po svatbě budu mít nejlepší kamarádku v Itálii, nic to nemění na mé slibu, který jsem jí dala. Že všechny radosti budu prožívat s ní a nereptat. I když mi to tedy někdy ujede, snažím se. A když už si chci zanadávat, tak jsem zjistila, že italština je na to absolutně nejlepší jazyk.