Jak jsem nakonec přeci jen odmaturoval
Jestli jsem měl někdy ve škole na něco smůlu, byli to vyučující angličtiny. Samozřejmě jsem jako každý ve věku středoškoláka považoval některé předměty za natolik zbytečné, že jsem na ně buď nechodil, nebo jsem se o jejich výuce věnoval raději spánku. Jeden předmět mi však nepřišel zbytečný ani trochu – byla to angličtina. Díky svému staršímu sourozenci jsem věděl, že na vysoké škole si bez angličtiny neškrtnu, a jelikož jsem nechtěl zůstat jen jako člověk s maturitou, bylo mi jasné, že angličtinu se budu muset dříve nebo později naučit. Paradoxně jsme dostali učitelku (pardon, na střední škole bych měl použít spíš označení „profesorku“), která byla podle mě zhruba o jednu lekci napřed, což jí však nebránilo tvářit se jako vševědoucí. Výsledek byl takový, že jsme nikdo anglicky pořádně neuměl, kromě těch, kteří navštěvovali nějaký kurz angličtiny v soukromé škole. Někomu by to možná tolik nevadilo – jenže nám se blížila maturita.
Maturity se bojí téměř každý. Není divu. Tato zkouška dospělosti je významným životním mezníkem a bez papíru o složení maturitní zkoušky se dostanete k lopatě, možná i ke krumpáči, ale o moc dál vás neúplné středoškolské vzdělání nedostane. Samozřejmě, že výuční list je také dobrý, ale to nebyl můj případ. Já jsem především řešil, jak se za těch pár měsíců stihnu naučit látku za čtyři roky. Nejvíce mě trápila angličtina. I kdybych se naučil vše, co nám bylo za čtyři roky odpřednášeno, stejně bych neměl jistotu, že zkouškou úspěšně projdu. Rodiče mé obavy sdíleli a rozhodli se mě proto zaplatit přípravný kurz na maturitu z angličtiny. Zpočátku jsem byl trochu nedůvěřivý – k výuce angličtiny jsem měl podvědomě jakýsi odpor způsobený starou šedivou učitelkou, která celou třídu pronásledovala čtyři roky jako přízrak. Poté jsem však zjistil, že investice to nebyla vůbec špatná.
Na první lekci mě překvapilo hned několik věcí. Nejvíce asi ta, že ve stejném počtu studentů (cca 15) jsme mluvili mnohem více, než na našich středoškolských hodinách. Zpočátku mi to příliš nešlo. Pletl jsem si „have“ a „has“, přestože jinak je mi ten rozdíl naprosto jasný a v písemném testu jsem ho vždy napsal dobře, zapomínal jsem doplňovat „s“ na konci množného čísla a podobné začátečnické chyby. Po několika hodinách přípravného kurzu na maturitu z angličtiny jsem se však dokonale rozmluvil. To byla jedna z největších předností, které jsem pozoroval hned od počátku. Můj skrytý odpor k výuce angličtiny zmizel neznámo kam a já si užíval dokonalé konverzace v cizím jazyce.
Nešlo však jen o neustálé plácání o ničem, i když přiznávám, že bych se často rád bavil úplně o něčem jiném. Na vině však nebyl kurz, ale vypsaná maturitní témata, která jsou na všech školách stejná, nebo se alespoň velmi podobají. Konečně jsem se tak dozvěděl něco o reáliích anglicky mluvících zemí zábavnou formou. Na střední škole jsme většinou dostali papíry s dlouhým textem, nad kterým byl většinou nadpis „United Kingdom“, „Canada“ nebo „Austraila“ a zbytek hodiny se věnovalo čtení tohoto textu. Na přípravném kurzu na maturitu to probíhalo úplně jinak. Sice jsme měli vždy určité téma na probrání, ale lektor přednášel tak, aby se zapojili úplně všichni. A platí samozřejmě to, že když člověk o něčem povídá, jednodušeji si danou informaci zapamatuje. Tak jsem se vlastně učil dvakrát – jak mluvit a zároveň jsem vstřebával fakta o historii nebo třeba vzdělávacím systému anglicky mluvících zemí.
Ke konci lekcí přišla skutečná perlička – ústní maturita nanečisto. Musím říct, že mi pořádně zvedla sebevědomí. Přistihl jsem se, že můj projev v angličtině je o dost plynulejší než dříve, že už si nepletu „has“ a „have“ a především – což mi řekl i lektor – že působím celkem sebevědomě. A to je věc, která se u maturity velmi cení. Nad malými chybkami jsou profesoři ochotní přivřít oči, navíc co se týče naší neschopné vyučující, pochybuji, že by vůbec nějaké odhalila. Zjistil jsem, že přípravný kurz na maturitu z angličtiny mi rozhodně pomohl a našeho dne D už jsem se obával o něco méně.
Už podle titulku tohoto článku je jasné, že maturita se mi povedla. Z angličtiny dokonce za jedna. Myslím si, že nejvíce mi pomohla právě dokonalá příprava. Už jsem věděl, jak správně mluvit a z zkoušky se tak mohl soustředit jen na samotný obsah. Na radnici jsem od ředitele školy dostal vysněné vysvědčení ze zkoušky dospělosti a užíval jsem čtyři měsíce zasloužených prázdnin. Sice se nerad snažím něco někomu vnutit, ale přípravný kurz na maturitu byla věc, kterou bych doporučil každému. Sám jsem ho absolvoval u společnosti Tutor a výuka tam byla příjemná – a především efektivní. No neberte jedničku z angličtiny na maturitním vysvědčení!