Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maďarština, můj druhý mateřský jazyk

30. 11. 2010

 

Narodila jsem se v České republice a oba moji rodiče jsou Češi, tedy skoro. Narodili se tady a mluví výborně česky. Čeština byla odjakživa mým mateřským jazykem, a když nad tím tak uvažuji, nikdy by mě nenapadlo na tom něco měnit. Zdálo se mi to naprosto přirozené.
Jak jsem tak pomalu vyrůstala a zjišťovala, jak to na světě chodí, velmi brzy jsem si uvědomila, že mi něco chybí. Respektive někdo. Každý den ráno mě vodila do školky maminka a odpoledne mě vyzvedávala opět ona. Ne u všech dětí tomu tak bylo. Pro některé si chodil dědeček či babička, strýčkové nebo tety, což byli lidé, které jsem si neuměla nijak zařadit. Babičku a dědečka jsem prostě neměla. Tehdy mi rodiče vysvětlili, kdo jsou to ti takzvaní dědečkové a babičky. Ti z tatínkovy strany zemřeli před několika lety a rodiče mé maminky tady nežijí. Nějaký čas mi bylo líto, že nikoho takového nemám, ale rodiče mi to dokázali úžasně vynahradit, a tak jsem necítila potřebu dál se na dědečka s babičkou vyptávat.
Když jsem byla o něco starší, postupně jsem se o své „širší“ rodině dovídala stále více informací. Moji prarodiče z matčiny strany původně pocházejí z Maďarska. Kdysi, ještě před tím, než se jim narodila má matka, odstěhovali se do České republiky. Žili tady téměř dvacet let, načež se rozhodli vrátit zpět do Maďarska. Za tu dobu, kterou v Čechách strávili, se naučili plynule mluvit česky a jelikož mamka chodila do české školy a měla české přátele, byl jí náš jazyk postupem času daleko bližší než maďarština, kterou slýchávala jen čas od času doma. Jak jsem později zjistila, maďarštinu ještě tak úplně nezapomněla, ačkoliv ji prakticky vůbec nepoužívá.
Když tenkrát padl v rodině mé maminky návrh vrátit se zpět do rodné země, byla zpočátku velmi zaskočená. Nechápala, kam by se měla vracet, vždyť tohle je přeci její rodná země. Má tu přátele a školu, zná to tady a má to tu ráda, proč by se měla vracet na místo, které nikdy nebylo jejím domovem. Měla svou hlavu, a tak se, i přes veškeré protesty svých rodičů, rozhodla zůstat v Čechách. Bylo jí sotva dvacet let a z jejího vyprávění jsem usoudila, že to jistě neměla lehké.
Nicméně krátce na to se seznámila na vysoké škole s mým otcem a o čtyři roky později byla svatba. To, že spolu vydrželi dodnes, dokazuje, že to nebyl žádný unáhlený krok, jednoduše se k sobě opravdu hodí.
Mí prarodiče na svatbu nepřijeli. A neukázali se ani, když jsem se narodila já. Musím přiznat, že když jsem vyslechla celou pravdu o naší, částečně maďarské rodině, zamrzelo mě, že nikoho ze svých dalších příbuzných neznám.
Nicméně představa, že mám maďarské kořeny, mě zlákala natolik, že jsem zatoužila vydat se do Maďarska. Zní to možná jako ztřeštěný plán, ale věřte mi, měla jsem to promyšlené a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se k tomuto odvážnému kroku odhodlala. Měla jsem za to, že bych ze všeho nejdříve měla zjistit něco o Maďarsku, poněvadž mé znalosti o něm se omezovaly pouze na několik krátkých a obecných vět, které bych snad ještě dokázala vylovit v paměti z hodin zeměpisu na střední škole.
Když jsem nad tím tak uvažovala, došlo mi, že pokud se vydám do Maďarska, budu tam naprosto a dokonale bezmocná, nebudu-li alespoň na nějaké elementární úrovni ovládat jazyk. Několikrát jsem prosila mamku, aby mi osvětlila základy maďarštiny, ale ona byla neoblomná. Tvrdila, že si z maďarštiny už nic nepamatuje a hlavně se oháněla tím, že její pedagogické schopnosti rozhodně nejsou tak vytříbené. Naznačila mi, že by bylo daleko praktičtější, kdybych si sama našla nějakého učitele anebo ještě lépe, jazykovou školu, která nabízí kurzy maďarštiny v Praze, kde bydlíme.
Vynikající nápad, zopakovala jsem si několikrát jen tak v duchu, a střelhbitě jsem zasedla k internetu. Prošla jsem si nabídky hned několika jazykových škol, ale myslíte, že jsem si nějakou vybrala? Ani náhodou. Našla jsem nepřeberné množství jazykových škol či společností, které nabízejí studium maďarštiny v Praze, ale nebyla jsem schopná zvolit si tu, která by zrovna pro mě byla ideální.
Pár dní jsem takhle bloumala, srovnávala několik různých kurzů maďarštiny, měla jsem dokonce sloupeček s klady a zápory, ale moje vrozená nerozhodnost učinila tuhle, pro většinu lidí banální záležitost, přímo nadlidským úkolem.
Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nic podobného neabsolvovala, prošla jsem si na internetu několik diskuzí, ve kterých různí lidé popisovali své dojmy z jazykových kurzů. S některými z nich jsem si dokonce popovídala na chatu a ukázalo se, že poměrně kladné hodnocení má u většiny lidí jazyková škola Tutor.
A tak jsem to, částečně i proto, že mi docházel čas, riskla. Dala jsem na mínění zkušenějších a přihlásila jsem se do kurzu maďarštiny, který nabízí společnost Tutor. Jistě, že se mě před první hodinou maďarštiny zmocnily určité obavy. Na přetřes stále přicházely otázky typu „Co když mi maďarština vůbec nepůjde?“, „Co když budu nejpomalejší z celé skupiny?“, „A hlavně, chci já maďarštinu vlastně studovat?“. 
Mamka mě ale ujistila, že mi to přeci musí jít, když to mám v krvi. A ačkoliv jsem jí zprvu moc nevěřila (byla jsem přesvědčená, že mě jen tak chlácholí), po první hodině maďarštiny jsem jí musela dát za pravdu. Naše lektorka byla velice příjemná a milá a nijak na nás nespěchala.
Na kurzy maďarštiny chodím už tři měsíce a někdy se sama divím, že mi to tak jde. Postupně jsem si k maďarštině vytvořila vztah, který, jak doufám, bude trvalého charakteru.
A hlavně, za pár měsíců se chystám na svou první cestu do Maďarska, kde poznám zbytek své rodiny.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA