Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neznalost němčiny že není problém?

30. 11. 2010

 

Nedávno mi můj přítel nabídl, ať ho doprovázím na jeho týdenní služební cestě po Německu. Pracuje jako podnikatel a potřeboval uzavřít nějaké kontrakty s několika německými společnostmi, což mu podle jeho slov zabere sotva dva tři dny, a těch zbývajících pár dní bychom si v Německu mohli užít společně. Nebude to dovolená, spíš takový výlet, ale určitě to bude stát za to.
Přítel by v Německu skoro jako doma, velmi často tam kvůli práci jezdil, a tak to tam poměrně dobře znal. Slíbil, že mi ukáže spoustu zajímavých věcí, a že si těch několik dní opravdu užijeme. Přiznám se, že jsem nesouhlasila hned, byla jsem tak trochu na vážkách, v práci toho sice nebylo tolik, ale přeci jen jsem měla obavy to tam jen tak ze dne na den opustit. Šlo sice o kratinkou dobu a hned bych zase byla zpátky, ale stále jsem si tím nebyla úplně jistá.
Nakonec jsem přesvědčování svého přítele beztak podlehla. Nešlo to jinak. Vždyť každý má právo si čas od času trochu odpočinout, a když na jeden týden jednoduše vypnu, svět se rozhodně bortit nezačne. Sehnala jsem za sebe náhradu do práce a začala jsem si balit tašku. Vlastně jsme se na celou tu maličkou dovolenou začínala docela těšit.
Nutno podotknout, že němčinu jsem slyšela naposledy ještě v době povinné školní docházky. Tehdy, na základní škole, jsem si k ní z neznámého důvodu vytvořila určitý odpor. Pamatuji si, že jsem němčinu neměla ráda a odmítala jsem se jí učit, tudíž mě rodiče nakonec nechali přeřadit do té poloviny třídy, která se učila anglicky. Tam už jsem pak potíže neměla.
Nikdy jsem tenhle ničím neopodstatněný odpor k němčiněnedokázala překonat, dokonce ani na střední, ani na vysoké škole. Když jsme si měli povinně vybírat druhý cizí jazyk, kterému se budeme věnovat, studium němčiny bylo pochopitelně v nabídce, ale já po něm nikdy nesáhla. Raději jsem zvolila španělštinu, která mě jednak zajímala a jednak mi přišla daleko rozšířenější než samotná němčina, s kterou bych se domluvila za našimi hranicemi, ale kde dál?
Na jazyky jsem měla zvláštní nadání, a tak jsem si ještě později na vysoké škole přidala studium francouzštiny. Tři světové jazyky, to není zrovna nejjednodušší, ale opravdu mě to bavilo a nechtěla jsem, až někdy pojedu do zahraničí, být takový ten klasický neumětel, co se s nikým nedomluví a neustále se musí spoléhat na někoho jiného.
Domnívala jsem se, že když umím tří různé, ve světě poměrně rozšířené jazyky, domluvím se s nimi prakticky všude, tudíž mě ani ve snu nenapadlo dělat si starosti s tím, že bych se v Německu nedomluvila.
Musím říct, že to byl skutečně skvělý nápad odjed pryč, hned jak jsem nasedla do auta, všechny starosti všedního života ze mě spadly a byla jsem připravená užívat si krásné dny volna, které mě čekají.
Zpočátku to vypadalo nádherně. Ubytovali jsme se v hotelu, a zatímco měl můj přítel schůzky se svými obchodními partnery, já jsem se vydala do města. Prošla jsem si náměstí, zavítala jsem asi do dvou galerií, a pak jsem spokojeně vyrazila na nákupy. V jednom úžasném malém butiku jsem objevila krásnou kabelku. Když jsme se s ní viděla v zrcadle, věděla jsem, že ji prostě musím mít. Jenže když jsem ji rozepnula, abych se podívala, jak vypadá vevnitř, zjistila jsem, že zip u jedné vnitřní kapsy je rozbitý. Nebyla to zas až tak velká vada, ale kabelka nestála zrovna malé peníze, a tak jsem šla za prodavačkou a svou plynulou angličtinou jí vysvětila, o co jde. Bohužel tu samou kabelku už neměli, tahle byla poslední, a já po ní opravdu toužila, tudíž jsem se snažila vyjednat si nějakou slevu.
Nebyla jsem nijak nepříjemná, naopak, vždy když jsem někde v cizině, pociťuji takový ten klasický respekt a zároveň pokoru, takže se obvykle snažím být co nejvíce milá a vstřícná. Když jsem prodavačce vylíčila problém, automaticky jsem čekala na její odpověď. Té se mi ale nedostalo. Vůbec na mě nereagovala, řekla mi asi dvě věty v němčině a dál si mě nevšímala.
Napadlo mě, že třeba neumí anglicky tak dobře, a tak jsem jí svou prosbu ještě jednou, daleko pomaleji, zopakovala. Efekt byl nulový, vychrlila na mě pár německých slovíček, jejichž význam mi byl utajen, a pokračovala ve své práci. Zkoušela jsem se zeptat ještě francouzsky a španělsky, ale nebylo to nic platné. Nebyly jsme schopny se společně domluvit a já kabelku za její plnou cenu nechtěla. Z obchodu jsem odcházela zklamaná.
Trochu mě zarazilo, že absolutně neovládala jiný jazyk, než němčinu. Vždyť pracuje v obchodě, kam jistě chodí i cizinci. Když jsem to pak večer vyprávěla příteli, pousmál se a nadhodil, že tady prostě nemohu počítat s tím, že se všude domluvím anglicky. On uměl němčinu perfektně, takže to pro něj byla hračka, kdežto já jsem se cítila trochu trapně a to i navzdory tomu, že skvěle ovládám tři jiné světové jazyky.
Pokoušela jsem se vytěsnit tu příhodu z hlavy a věřím tomu, že by se mi to časem i povedlo, kdyby se ovšem něco podobného neopakovala ještě minimálně čtyřikrát během našeho týdenního pobytu. Když jsem kupříkladu čekala na přítele v restauraci a chtěla jsem si objednat, opět anglicky, ukázalo se to znovu jako velký problém. Vystřídali se u mě dva číšníci s bezvadnou němčinou, ale takřka nulovou angličtinou. Teprve třetí, o něco mladší než ti dva předchozí, mi dokázal porozumět. I tak to ale bylo hrozné. Připadala jsem ji jak slon z porcelánu, v jehož přítomnosti ostatní nevědí, co dělat.
Přítel mě sice poučoval, ať se na to dívám s humorem a ať neberu celou tu situaci tak vážně, ale mě to celkem vážné připadalo. Přesně to, co jsem nikdy nechtěla být-tedy jazykový „analfabet“-jsem teď byla a nešlo tomu nijak zabránit.
Po zbytek našeho pobytu v Německu to fungovalo tak, že většinu záležitostí vyřizoval přítel v němčině, zatímco já jsme ho jen následovala, což ještě více prohloubilo můj pocit bezmoci.
Když jsme se vrátili domů, nemohla jsem to pořád ještě pustit z hlavy. Uvědomila jsem si, že přítel bude do Německa jezdit stále častěji, a pokud ho na jeho cestách budu chtít doprovázet, měla bych se možná začít věnovat studiu němčiny. Nerada bych se stala jen nějakou přítěží, ačkoliv vím, že on to tak nevnímá. Chci být soběstačná, když bude zrovna na nějakém pracovním obědě nebo na důležité schůzce.
němčině jsem si zatím nenašla žádný vztah, a tak jsem uznala, že je na čase to změnit. Narazila jsem na jazykovou školu společnosti Tutor, která nabízí kurzy němčiny. Byly vždy jednou týdně v odpoledních nebo večerních hodinách, což mi vyhovovalo kvůli práci. Začala jsme se intenzivně věnovat studiu němčiny a už po několika měsících jsem nabyla dojmu, že něco umím, a tudíž jsem si troufla jet s přítelem do Německa znovu. Moje němčina zatím nebyla dokonalá, ale ve studiu na jazykové škole jsme stále pokračovala, neukončila jsme ho klasicky po půl roce. Měla jsem v úmyslu svou němčinu pořádně vypilovat.
Jsem ráda, že jsem díky studiu němčiny v Praze překonala nesmyslnou bariéru, kterou jsem si vůči tomuto jazyku vybudovala ještě jako dítě. Říká se, že kolik umíte jazyků, tolikrát jste člověkem. Já už se učím čtvrtý a musím říct, že mě studium němčiny opravdu naplňuje.