Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rusky na německé cestovní lodi

30. 11. 2010

 

Po vystudování střední odborné školy zaměřené na cestovní ruch se mi už nechtělo sedět dál ve školní lavici, ale ani se mi nechtělo hned do nějakého osmihodinového zaměstnání. Uvažovala jsem proto o možnosti vyjet do zahraničí jako au-pair, což se mi zdálo jako jediná možnost, jak získat nějakou dobrou zkušenost s jazykem a prací v zahraničí. Věděla jsem od známých, že vyjet někam mýt nádobí do ciziny, není žádná zrovna zábavná práce a stát u umyvadla se mi vážně nechtělo. Práce s dětmi mi přišla mnohem více smysluplná. Během školy jsem se učila německy a anglicky. Němčina mi však šla mnohem lépe a byla pro mě bázovým jazykem, proto jsem chtěla sehnat práci v Německu nebo nějaké německy mluvící zemi. Jenže au-pair do Německa není zase tolik jako au-pair nabídek do Anglie, ale pořád existují a dá se z nich vybrat. V momentě, kdy jsem už bylo skoro rozhodnutá pro jednu z prací v Salzburgu, narazila jsem na inzerát hledající obsluhu na německou cestovní loď. Cestovní loď? Ten nápad se mi okamžitě zalíbil. Cestujete na lodi od tří do šesti měsíců, obsluhujete zejména německé turisty, můžete využívat ve volnu skvělého luxusního zázemí (bazény, sauny, vířivky) a podíváte se do mnoha přístavů a koutů světa. Měla jsem hned jasno! Tak na tuhle loď musím. To bude ona zkušenost, jak jazyková, tak životní. Poslala jsem proto životopis v českém a německém jazyce a ucházela se o místo barmanky, baristky, číšnice.
Dostalo se mi odpovědi, že mám dorazit na osobní pohovor do firmy, která zprostředkovává celou akci. Jednalo se o německou cestovní kancelář s tradicí, dobrým jménem, která měla pobočku v Čechách. Pohovor mi klapnul a já byla přijata. Měla jsem vyrazit na moře na tři měsíce a obeplout Pobaltí, Skandinávii, Island a Anglii. Když jsme doma novinu oznámila, s maminkou to málem švihlo a táta se smál, jestli jsem si jistá tím, že nemám náhodou mořskou nemoc. To mě docela zarazilo, ale nakonec jsem zrovna s tímhle houpavým faktorem největší problém neměla. Ačkoliv se vám na lodi pravděpodobně vždycky udělá špatně v nějakém momentu, který pak ale rychle rozchodíte a už se to pravděpodobně nevrátí, mým největším problémem byl můj jazykový nedostatek. Tím ale nebyla němčina, kterou jsem používala s většinou hostů, nebo angličtina, pokud se objevil někdo jiný než z německého turistického osazenstva. Mým problémem totiž byla neznalost ruštiny. Jsme totiž ročníkem, který se už ve škole rusky neučil a rozhodně jsem také ročníkem, který na Rusy a ruštiny neslyšel nikdy nic dobrého. Většinu pracovního osazenstva lodi totiž tvořili Němci, kteří obsluhovali klienty stejně jako já, a pak zaměstnanci z východní části Evropy, Ukrajiny, Ruska, Běloruska, kteří byli najati na tu „černou“ namáhavou lodní práci, která zajišťovala fungování „dole“. Češi jsme nakonec byli pouze tři a několik Slováků. Často jsem fungovala pro své šéfy jako spojenec mezi horním a dolním světem. Jaksi předpokládali, že když jsem z Čech, jsem automaticky i znalá ruštiny. Pro některé z nich to bylo, jako bychom stále byli ve východním bloku. Nikdo z nich totiž nemluvil rusky a nikdo z dělníků neuměl zase německy. Tedy až na pár výjimek, které ale hrozně bavilo mě sledovat, jak se snažím jim něco vysvětlit v češtině a vymýšlím si slova, která mi znějí rusky. Většinou se skvěle bavili a já byla rudá až někde… Cítila jsem se hrozně trapně pokaždé, když bylo potřeba něco vyřídit. A že to bylo docela často. Kromě „ponorky“, která mě zákonitě chytla, protože jsem trávila čas v malé kajutě se stále stejnými lidmi, mi tahle moje práce navíc rozhodně na náladě nepřidávala. Navíc volna nebylo tolik, kolik jsem si představovala, a když už přišlo, pak jsem ho prospala nebo unikala mimo dosah lidí.
Asi po dvou týdnech, kdy jsem myslela, že z lodě brzy vyskočím, jsem se nakonec z téhle šílené nálady dostala. Pomohl mi jeden z mladých dělníků z Ruska, Jurij, jejichž várka k nám přistoupila v přístavu v Rize, v Lotyšsku. Společně jsme tak trochu začali táhnout za jeden provaz. Konečně jsem totiž viděla také někoho jiného, než pořád ty stále samé, stejné tváře, ze kterých se mi už točila hlava. Jurij uměl trochu německy, takže jsme se spolu domlouvali v němčině a výborně mi pomáhal, když jsem měla cokoliv vyřizovat „tam dole“. Dokonce se mě zastal, když si ze mě chlápci dělali srandičky v ruštině a já jim nerozuměla. A protože na lodi se všechny aktivity, akce a činnosti strašně rychle okoukají, často jsme se kromě spánku nudili. Domluvili jsme se tak Jurou, že mě začne učit rusky. Společně jsme pilovali ve volných hodinách já ruštinu a Jura němčinu, kterou by si chtěl zlepšit, aby nemusel napořád zůstat jako většina chlapů dole v podpalubí a makat jenom rukama. Do konce celé téhle dobrodružné rusko – německé plavby jsem si docela z ruštiny něco zapamatovala a našla skvělého nečekaného přítele. S Jurou jsme si slíbili, že zůstaneme v kontaktu. Jeho na lodi čekal pěkný půl rok, pak měsíc odpočinku než vyjede na další plavbu. Když jsem vystoupila po čtvrt roku na pevninu a měla se zapojit do normálního běžného života, byla jsem zpočátku úplně mimo.
Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, takováhle zkušenost vás hodně změní. Naučíte se, jaké to je vídat stále ty stejné lidi, jak se vyhýbat konfliktům, jak odolat svodům alkoholu ve výprodeji, jak přežít sám se sebou a svými myšlenkami, když víte, že není možnost odejít. Za to zkušenost jsem ohromně vděčná. Jen ten návrat byl možná ještě šílenější. Byla jsem zhruba týden absolutně mimo sebe. Moc jsem nekomunikovala a pomalu se dostávala zpátky k sobě. Vůbec se mi ale nechtělo hned si začít hledat práci. Potřebovala jsem chvíli oraz. Měla jsem našetřené peníze z lodi, takže jsem se s rodiči domluvila, že budu přispívat na nájem v domácnosti a najdu si brigádu. Našla jsem si tak brigádu v jednom malém penzionu na recepci, kam jsem chodila na dvanáctihodinové směny o víkendech. Penzion byl v centru Prahy, takže jsem mohla skvěle využít nejenom angličtinu, němčinu, ale i nově ruštinu. Však ruština zní po celém centru Prahy dost hlasitě a téměř na každém rohu turistické uličky. Po čase jsem se ale začala přes týden nudit, než přišel víkend a práce. Byla jsem na tom už dobře, všichni kamarádi a známí pracovali nebo studovali, takže jsem si musela najít nějakou zábavu. Nechápala jsem, proč mi to došlo tak pozdě, ale nakonec jsem se přihlásila do jazykové školy na kurzy ruštiny. Chodila jsem tak dvakrát týdně do centra Prahy. Vybrala jsem si firmu Tutor, protože u ní dělala zrovna nultý ročník ekonomky má dobrá kamarádka, se kterou jsme se občas po škole potkávaly. Po čtvrt roce už jsem byla úplně zajetá ve starých kolejích a hledala si už nějaký ten pátek práci. Nakonec jsem ji vážně našla a jsem ohromně spokojená. Po namáhavém přijímacím řízení jsem se dostala jako junior asistent komunikace s veřejností k jedné velké letecké firmě. Spadá pode mě základní komunikace s oblastmi zejména německy mluvicích zemí a pronikám pomalu do některých rusky mluvicích sfér. Na ruštinu jsem totiž vůbec nezanevřela a naopak. Celá zkušenost s lodí mi totiž dala nejenom velké zlepšení němčiny, ale i základy ruštiny, které pořád v rámci jazykovky a kurzů rozvíjím. Díky téhle kombinaci jsem tak nakonec našla práci, která mě vážně baví a ve které bych se chtěla zlepšovat. I když jsem s Jurou po pár měsících ztratila kontakt, doufám, že i jemu se daří a dostal se na lepší pozici než k „černé“ práci v podpalubí a plní si sny jako já. Dočetla jsem se tak nedávno o tom, jak se opět nabízí výuka ruštiny jako volitelného jazyka na základních školách a že ni rodiče i děti projevují zájem. Myslím si, že je to rozhodně skvělý krok, protože ať chceme nebo ne, oba trhy jsou v úzké vazbě a znalost ruštiny, i když kuriózně získaná na německé cestovní lodi, může být dobrou investicí do budoucnosti člověka.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA