Jdi na obsah Jdi na menu
 


Španělština jako svatební dar

30. 11. 2010

 

Když se moje kamarádka Petra měla vdávat, věděla jsem tu novinu jako první. Nikoliv ale proto, že bych byla tou vyvolenou, kterou si Petra sama zvolila za zpovědnici, ale proto, že jsem to prostě a jednoduše uhádla. Petra s Martinem spolu chodili už nějaký ten pátek, sedm let to přesně bylo, a uspořádali si výročí. Což o to, udělat si hezké výročí, na tom není nic divného, ale Petra se mi zdála až podezřela uculující se. Pořád jsem se tak musela ptát na to, co se děje, jestli se něco vůbec děje, jestli není nějaká novina, až během jednoho rychlého kafe uprostřed pracovního dne, jsem jen tak od boku vystřelila, jestli se náhodou nebudou brát. „Jak to víš?!“ zněla odpověď Petry. A bylo takzvaně „vymalováno“.
Okamžitě jsme tak spolu začaly potajmu probírat detaily svatby, místo konání, počty hostů a celkovou představu. Petra a Martin jsou mezi svými kamarády známí jako velcí dobrodruzi a cestovatelé, protože každý rok vyrážejí na delší dovolenou někam do dalekých krajů. Procestovali tak Asii i Afriku a chystali se společně do Argentiny, aby si udělali zářez na pažbě, co se i Jižní Ameriky týče. Jak to tak podle všeho tedy vypadalo, jejich svatba a cesta do Argentiny si byli až příliš blízko daty, a protože Petra ani Martin milionáři (třeba jenom zatím) nejsou, udělala se z cesty do Argentiny svatební cesta. Mně se navíc dostalo té cti, stát se dvorní družičkou nevěsty, a tak jsem si lámala hlavu nad tím, co vymyslet jako svatební dar.
Samozřejmě, že asi jako všichni, kteří chtějí někoho obdarovat, jsem chtěla, aby můj dárek byl co nejvíce originální a zároveň nějakým způsobem do jejich života užitečný. Rozhodně se mi nechtělo darovat žádné povlečení, žehličku nebo nekonečné balení pracího prášku do konce jejich životů, nebo manželství. Dlouho jsem si nad dárkem lámala hlavu a přitom jsem si dál každý týden chodila na inkriminované místo, které mi mělo s mým dárkem pomoct. Učím totiž už několikátý rok u společnosti Tutor přípravné kurzy na vysokou školu. Vždycky jsem proto Tutor chápala hlavně jako svoje pracoviště, a nikoliv firmu, která nabízí i kurzy jazyků. Sama jsem se dlouho žádným jazykem nevzdělávala a pořád jsem tak nějak spoléhala, že moje angličtina mě všude zachrání. Vždycky jsem sice snila o tom, že se naučím francouzsky, ale znáte to. Pořád si můžete najít nějakou tu výmluvu, než abyste začali… Jednou jsem si tak připravovala svou hodinu v lektorské místnosti, která je zaplněná různými studijními materiály a do některých z nich se začetla. Pak jsem si ale všimla jedné z poliček s jazykovými učebnicemi a nápad byl na světě. Dám jim oběma kurz španělštiny! S Petrou jsme totiž kromě přátelství sdílely i touhu učit se cizím jazykům a také této touze neustále odolávat různými výmluvami. Představa, že jako svatební dar dostanou oba španělský kurz, mě nadchla a navíc splňovala moje kritéria – originální a využitelný! Značka: ideál.
Na webových jsem si zjistila, že se jazykový kurz dá darovat v rámci speciálního dárkového poukazu, což mi přesně hrálo do karet. Vyřídila jsem si všechny náležitosti, co k objednávce kurzu patří a najednou přede mnou vyvstal problém. Kdy jim kurz španělštiny dát? Samozřejmě nejlépe předtím, než do španělsky mluvící Argentiny pojedou, což byl můj důvod, proč kurz kupovat. Ale svatební dary se přece dávají až po obřadu v den svatby. Co teď? Poukaz jsem měla v ruce a letní semestr pro začátečníky měl brzy začínat. Do léta tedy měli oba jednou týdně sedět v lavici a učit se základy vášnivé španělštiny. Naštěstí za mě můj problém vyřešil osud, a to ve chvíli, kdy se budoucí novomanželé rozhodli svoji novinu oznámit rodinám. Uspořádali při té události i slavnostní večeři, na kterou jsem byla vtažená, prý jako „uvolňovací element“, aby aspoň někdo nebyl úplně nervózní z oficiálního představování a následně nepodléhal emocím ztráty „holčičky“. Až asi podezřele nadšeně jsem s rodinnou oslavičkou souhlasila a v inkriminovaný večer se kromě dobré nálady vybavila i obálkou se sladkým překvapením.
Večer probíhal naprosto podle plánu. Potutelně jsem se těšila, jak celý večer hezky, a snad i mile, naruším svým předsvatebním dárkem, který se musí co nejdříve využít. Kdo mi ale vzal vítr z plachet, byl ženichův bratr Tomáš, který se v momentě, kdy se nálada značně uvolnila pod nánosem pár alkoholových vrstev v ovzduší, vytasil s překvapením pro budoucí manželský páreček! Podal jim slavnostně přes celý stůj obálku a v ní (chvíle bubnování a zatajeného dechu) – kurz tanga! Celou svou akci vysvětlil tím, že je nutné se naučit tango alespoň trochu před tím, než se do Argentiny, země tanga a mistrů v tomto tanci, vyrazí. Oběma obdarovaným tím absolutně vyrazil dech, no a co teprve mně! Já, jak se říká, jsem myslela, že mi praskne pumpa! Nevěděla jsem, co dělat, a ruka, ve které jsem držela svůj svatební zázrak – kurz španělštiny – se mi začala potit. Nakonec jsem si řekla, že se svět nezboří a možná vlastně bude ještě větší haló, když i já se vytasím se španělsky tematickým dárkem. Vstala jsem tedy a stejně ve velkém nechala i svou obálku kolovat v párečku. V tu chvíli, kdy obálku otevřeli a našli kurz španělštiny, se už celý stůl válel smíchy, protože takovýhle závěr večera se vážně nečekal. Najednou, jakoby vypadal špatně ten, kdo žádnou obálku nepřinesl! S ženichovým bratrem Tomášem jsme na sebe jen překvapeně zírali a smáli se, protože jak se ukázalo, naše dárky až tak originální nebyli.
Nakonec se Petra s Martinem rozhodli navštěvovat kurz španělštiny poctivě a z nedostatku času, se kterým jsme díky dvěma kurzům nepočítali, se rozhodli věnovat kurz tanga Tomášovi a mně, a že se stejně do něj chtějí pustit, až se vrátí. S Tomem jsme souhlasili a zařekli se, že na svatbu musíme nějaké to pěkné číslo tanga nacvičit. Nakonec se nám kurzy sešli tak, že jsme se každou středu večer potkávali ve čtyřech po „škole“ u vína a piva, kde jsme si nadšeně sdělovali nové zážitky a poznatky o argentinské kultuře a španělském jazyce, přičemž jsme spunktovali, že pokud vše poběží hladce, mohli bychom se od září vystřídat a my s Tomem navštěvovat kurzy španělštiny, zatímco novomanželé vyrazí na tango. Tak se přece jenom nakonec k učení dalšího cizího jazyka dostanu, protože co s francouzštinou? Vždyť Frantíci jsou snobové a jí žáby. Španělština se jeví mnohem přátelštější. Mimochodem, věděli jste, že ve španělštině se píše jeden z otazníků v tázací větě vzhůru nohama?!
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA