Jdi na obsah Jdi na menu
 


Angličtina a Amerika výměnou za kariéru pana inženýra

 

První část mého studijního příběhu lze brát a vystavovat jako ukázkový případ toho, jak se rozhodování o vysoké škole nemá dělat. Druhá část případu ukazuje, že se dá vytřít zrak i těm největším škarohlídům, kteří by se s vztyčeným prstem vyžívali v oné první části neúspěchu. Svou studijní kariéru jsem totiž zahájil s mírnými obtížemi. Majíce bratra o dva roky staršího nežli jsem já, viděl jsem jeho pobledlou a nervózní tvář, která mu patřila po valnou část čtvrtého ročníku, kdy si vybíral vysokou školu a následně se na ni hlásil. Sice uspěl, ale myslím, že mu to vzalo hodně let života. Poslední týdny před přijímacími zkouškami jsem jej většinou neviděl. Buď trávil svůj čas ponořený v knihách anebo obcházel kolem dokola po domě jako duch, opakoval si poučky a hlasitě nadával. Poučený z jeho příkladu jsem se zařekl, že svoji přihlášku na vysokou ustojím s klidem a přehledem.
Dlouho jsem proto skutečně zůstával v klidu a přehled neztrácel. O vysokou jsem se totiž nezajímal. Ve chvíli, kdy se mi zdálo, že všichni ve škole, doma i v televizi mluví o podání přihlášky na vysokou nějak často, jsem se podíval do kalendáře a zjistil, že je konec února. Tedy datum, které je pro podání přihlášky konečné. Přehled jsem tedy neztratil, protože jsem jej ani neměl! Rychle jsem prolétl obory na vysokých školách a rozhodl se pro techniku. Od kamarádů jsem věděl, že není zas tak těžké se na techniku dostat a vzhledem k tomu, že jsem studoval střední školu stavební jsem doufal, že mi složení maturity zajistí složení přijímacích zkoušek. S přípravkami, na které někteří aktivní spolužáci chodili, jsem se rozhodl si peněženku nezatěžovat, když jsem věděl, že se to samé budu muset naučit k maturitě. Zůstával jsem tedy v klidu. Přihlášku si podal poslední možný den a čekal na přijímačky. Když přišly, neměl jsem strach a prostě je napsal. Můj plán zůstat v klidu vyšel dokonale až na závěr. Tam jsem klid ztratil. Na techniku jsem se totiž nedostal.
Jak se to stalo? Jak se to stalo? Slyšel jsem pořád okolo sebe. Rodina, kamarádi, známí, příbuzní, všichni kroutili hlavou a ptali se mě na to samé. Ale já fakt nevěděl. Většina mých spolužáků se na výšku dostala, takže jsem ještě navíc byl za tu černou ovci a idiota, který přijímačky nezvládl. Najednou jsem vážně nevěděl, co dělat. Má cenu si jít najít práci hned? Mám počkat na odvolání? Má smysl se odvolávat? Mám odjet do zahraničí? Nevěděl jsem vůbec, co dělat. Klid mě opustil úplně a já chodil přesně jako kdysi bratr bledý po domě. Na rozdíl od něj jsem ale já před sebou neměl žádnou budoucnost, zatímco on si seděl spokojeně v lavici pro ty, co přijímačky udělali. Chvíli jsem svůj žal zapíjel, což se ukázalo jako docela drahé řešení. Týden a pár dní jsem se poflakoval, což se ukázalo jako nudné řešení. Abych měl čas na přemýšlení, co dál a zároveň si vydělal nějaké peníze, rozhodl jsem si najít brigádu.
Zjistil jsem, že se nově hledá průvodce s angličtinou, který by provázel turisty po Praze trochu netradiční formou – jízdou na Segway. Ta myšlenka mi přišla dokonalá. Člověk se pobaví, zajezdí si, vydělá peníze. Zkusil jsem se tedy přihlásit, a protože jsem s angličtinou nikdy neměl vážnější problémy, práci jsem dostal. Léto jsem tak trávil na Tour de Prague á Segway, zlepšoval si angličtinu, poznával každý den nové lidi a vydělával docela dobré peníze. Skoro jsem zapomněl na to, že k prvnímu říjnu nevím, co dělat. Když jsem nadšeně bratrovi popisoval, co jsem zažil v práci, zeptal se mě, proč si neudělám průvodcovský kurz, že se profesionální prací průvodce dá dobře přivydělat. To už jsem ale v té době věděl, že bych potřeboval znovu chodit do školy, abych se anglicky na zkoušky naučil. A tak přišlo jasné rozhodnutí. Půjdu do nultého ročníku na angličtinu. Znamenalo to pro mě spoustu výhod – naučím se anglicky a mám rok na to být ještě studentem. Už od začátku pomaturitka mi bylo jasné, že bych následující rok měl pořádně využít. Věděl jsem, že jakmile si udělám některou ze závěrečných zkoušek a certifikátů, můžu dostat průvodce během chvilky. Od začátku jsem se tak rozhodl, že pomaturitko skončím s FCE v ruce. V Tutoru jsem narazil na skvělou lektorku, která nás nejčastěji vedla. Jako rodilá mluvčí nám ukázala spoustu slangových výrazů, mluvila tak, jak skutečně Američani mluví a vyprávěla nám spoustu historek o tom, jak se v Americe skutečně žije. Její hodiny byly zábavné a nejvíc se člověk naučil. Dokonce mi dohazovala svoje známé z Ameriky na prohlídky a v práci mi dost svými připomínkami pomáhala.
Rok pomaturitka angličtiny tak utíkal strašně rychle – škola a práce každý den. Víkendy jsem se snažil mít volné, ale člověk vždycky narazil na něco, co bylo potřeba udělat. Takhle jsem nakonec začal vypomáhat i s opravami Segway a dostal se až do jejich kamenného obchodu. Tady jsem viděl, jak se k nám dováží, kolik byrokracie to stojí a jak se s nimi v Čechách obchoduje. Brzy jsem tak práci dělil mezi průvodcování a vypomáhání v officu, kde jsem svoji angličtinu mohl využít i trochu jinak, než když jsem lidem ukazoval stověžatou matičku. Oboje mě bavilo a vlastně jsem ani nelitoval, že technika pro mě skončila fiaskem. Taky se ukázalo, že kluci, co se na techniku dostali, ji nemuseli vždycky udělat a prvák byl plný „prosívacích“ zkoušek. V práci jsem byl čím dál tím víc, a tak jsem se ani nestačil s bývalými spolužáky tolik potkávat. Všichni mi to měli za zlé, prý abych se z práce nezbláznil. Já se smál, že oni ani neví, jaké to je si na sebe umět vydělat. Jasné je, že jsme obě strany měly pravdu. Ta moje se ale utvrdila skvělou nabídkou. Šéf si totiž všimnul, že se v práci vyskytuju čím dál tím víc, a tak mi nejenom nabídl zvýšení platu, ale i pozici office manažera, což znamenalo komunikaci s Amerikou a jednou za čas i možnou pracovní cestu! Byl jsem úplně v tranzu. Tak dobrou zprávu jsem nečekal. Podmínkou ale bylo, že jazykovka dopadne za FCE a certifikát o absolvování. Do školy jsem se tak poprvé v životě zakousnul a dotáhl ji do konce. Sice jsem byl před skládáním FCE v úplném nervu a bratr se mi doma smál, nakonec jsem ale zkoušku složil a certifikát získal. Nová práce na mě čekala a první služební cesta do Států taky. Ve chvíli, kdy jsem seděl po roce od maturity na třídním srazu a kolem sebe viděl ty, kteří spokojeně studovali na vysoké, ty kteří se tam trápili i ty, kteří z ní dávno vylítli, jsem si vzpomněl na otázku Jak se to stalo?, na kterou se mě všichni po přijímačkách ptali. Tak se to stalo – neudělal jsem je. Našel jsem si ale svojí vlastní cestu a mám se dobře. Teda, spíš skvěle. Jsem v klidu a věci řeším s přehledem. A navíc, jedu do Ameriky!