Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nultý ročník Lékařské fakulty mi zachránil můj sen

 

Jako malá holčička jsem rozhodně netoužila po tom stát se lékařkou. Měla jsem klasické holčičkovské přání vyrůst v princeznu, posléze pak učitelku. Přání dělat učitelské povolání mi dlouho nevydrželo. Umírňovalo se přesně s tím, jak jsem procházela školní docházkou. Čím jsem byla starší, viděla jsem, jak je povolání učitele náročnější. Učitelů jsem si vážila, ale věděla jsem, že moje životní cesta za katedru nejspíš nepovede. Propadla jsem tak úplně odlišnému povolání. Díky báječné profesorce biologie na gymnáziu se ve mně pomalu začínal objevovat sen stát se lékařkou. Přitom jsem nikdy k přírodním vědám tolik neinklinovala. Příroda mě bavila, měla jsem ji ráda, ale že bych byla nadšenec do říše zvířat nebo si odmalička listovala nejrůznějšími atlasy lidského těla, to se říct nedá. Najednou se ale ve mně něco zlomilo. Báječná paní profesorka dokázala i ty nejnezáživnější témata z oblasti biologie podat s náležitým zápalem, takže jsem si uvědomila, že se na hodiny těším a ráda se všechno učím. Dokonce ve mně vyvolala motivaci k tomu, začít si o jednotlivých tématech zjišťovat více. Když se naskytla možnost docházet na volitelné předměty, hned jsem se zapsala na praktickou biologii. Doma na mě rodiče koukali jako na blázna, protože si mě, citlivou duši, nedokázali představit, jak pitvám třeba jenom žížalu. Zjistila jsem ale, že i když citlivá duše rozhodně jsem, jsem mnohem více duše zvědavá, takže mě ohromně začalo zajímat, jak to, že je všechno v našem velkém ale i tom nejmenším organismu uzpůsobeno tak, že dokonale, v naprosté harmonii, funguje. A pokud se tedy něco na téhle harmonii pokazí, rozladí se, pak je možné ji šikovně zase spravit. A právě možnost „spravovat“, léčit, mě naprosto fascinovala. Pochopit způsob tohohle na první pohled tajemného fungování organismu a stát se tím vyvoleným, který je schopen do tohoto tajemství proniknout. Všechny praktické zkoušky jsem tak brala jako součást odhalování tajemství živého organismu, takže jsem se dokázala naprosto odmyslet od toho, že jsem právě řízla skalpelem do prasečího oka (prasečí oko je nejpodobnější oku lidskému). Jiní spolužáci při téhle činnosti omdlévali, já ale věděla, proč ji dělám a co hledám.
Když jsem se měla rozhodnout, kam si podám přihlášku na vysokou školu, měla jsem pouze jedinou volbu – podám si přihlášku na Lékařskou fakultu. Ve svém rozhodnutí jsem dostala velkou podporu od paní profesorky, doma se ale netvářili nijak nadšeně, protože dostat se na medicínu není nijak lehké. Chtěli tedy, abych si nějak svůj možný neúspěch pojistila. Mně se ale nechtělo. Říkala jsem si, že pokud neuspěju, pak je to „znamení“, a rozhodnu se až potom, co dál. Jestli jazykovka, brigáda nebo rovnou nějaká práce, třeba v zahraničí? Na přijímačkách jsem věděla, že svedu tuhý boj s matematikou. Chemii i biologii jsem měla dobré, fyzika už pokulhávala, ale ještě ušla. Jenže matika mě vážně trápila. Z toho důvodu právě naši lamentovali nad tím, ať si to všechno ještě promyslím. Ať se přihlásím někam jinam. Ať jdu učit biologii a přihlásím se na peďák, jen ať nejsem doktorka. Nikdo od nás z třídy se ani o Lékařskou fakultu nepokoušel. Byla jsem v tom sama a většinou své rodiny a známých odrazovaná. Kdo nevěřil mým schopnostem, ten pak nadával na to, jak špatně jsou lékaři placení. A když už někdo vyslovil tezi, že se na školu dostanu, pak mi slíbil, že je tak náročná, že to nevydržím a školu nedodělám. Prý je to hrozná dřina, jak všichni „fundovaně“ slyšeli. Já se ale už pevně rozhodla a nehodlala to změnit.
Jakou měli všichni smutnou radost (jestli to vůbec jde takovouhle paradoxní radost mít), že měli pravdu, když mi přišlo rozhodnutí, že jsem přijímací zkoušky na Lékařskou fakultu nesložila. Najednou se ukázalo, že rodiče měli pravdu a já si měla podat přihlášku i jinam. Byla jsem tou nezodpovědnou a naivní, která si myslela, že se dostane. Brala jsem to přece jako osud, když se nedostanu. Chvíli jsem tak byla na pár dní jako opařená a přemýšlela, co budu dělat. Jenomže pak jsem si uvědomila, že ale vím, co chci dělat. Chci se stát lékařkou a taky se jí stanu. Žádný osud mi poroučet nebude. Udělám maximum pro to se tam dostat a zkusím přijímací zkoušky znovu. Měla jsem ale rok volna před sebou, než přijdou další přijímačky. Rozhodla jsem se, že se po prázdninách zapíšu do tzv. nultého ročníku studia Lékařské fakulty. Nabízela ho firma Tutor, a tak jsem se došla do jejího sídla podívat. Seznámila jsem se s osnovami, některými učiteli a omrkla možné spolužáky. Všechno vypadalo poměrně dobře a hlavně se to jevilo jako moje jediná možnost, která by mi mohla pomoct. Zapsala jsem se tedy do nultého ročníku medicíny a prázdniny strávila vyděláváním si na část školného. Studium nulťáku probíhalo standardně jako vysokoškolské studium. Do školy jsem chodila téměř každý den, připravovala se doma, zpracovávala seminárky a hlavně se zaměřila zvlášť na matematiku. Náš přednášející matiky tak ze mě asi ani nespal, protože jsem za ním stále chodila s novými a novými příklady, otázkami, postupy. O číslech se mi i zdálo. Byla jsem rozhodnutá udělat pro svůj sen všechno na světě.
Když rodiče viděli, jak se skutečně snažím, sedím nad učením téměř každý den a počítám jak zběsilá, nakonec přece jenom svůj názor přehodnotili a začali mě maximálně podporovat. Dokonce mě někdy od učení odháněli, abych šla se spolužáky na mimoškolní srazy a různé nulťákové akce. Někteří známí dál vrtěli hlavou nad tím, proč naši a já vyhazujeme peníze oknem za nultý ročník medicíny, když jsem se tam nedostala, takže jaký to má smysl se na školu cpát znovu. Tyhle hlasy jsem si nechtěla připouštět a soustředila se na přípravu. V nulťáku nás bylo několik, kteří jsme se připravovali na přijímací zkoušky, takže nám učitelé dávali trošku volnější ruku a chodili jsme některé příklady nebo otázky konzultovat. Pomalu na mne začínala doléhat nervozita, ale tu jsem si rychle z lékařského hlediska vysvětlila a považovala ji za zdravou.

Můj příběh má šťastný konec. Na medicínu jsem se dostala a prošla prvním semestrem studia a snad úspěšně skončím semestr druhý. Ti, kteří tvrdili, že není na školu jednoduché se dostat, měli pravdu. Ti, kteří říkali, že není lehké školu dodělat, měli pravdu. Ale ti, kteří tvrdili, že nemá cenu si platit nultý ročník, dál se připravovat, znovu to zkoušet, ti rozhodně pravdu neměli. Nikdy totiž nemají pravdu ti, kteří Vás odrazují od vlastních snů. To je první věc z mnoha, kterou mě, vlastně asi nechtěně, Lékařská fakulta naučila

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA